Na trávníku je znát, když si hráči rozumí i mimo něj

Honzo, s trenérem Horváthem se moc dobře znáte, věděl jsi o tom, že má nabídku jít do Příbrami?

Dříve jsem to věděl, ale jen asi o dva dny, když mi volal pan Starka a vyptával se, co si o této možnosti myslím. S Pavlem jsem se pak viděl osobně a povídali jsme si o Příbrami. Musím však přiznat, že když poprvé přišel do kabiny jako trenér, byl jsem až překvapený, jak to pro mě byl zvláštní pocit a nevěděl jsem, jak se mám chovat.

V minulosti jsi měl od Pavla Horvátha několikrát nabídku jít mu dělat asistenta, že?

Je to pravda, až na čtvrtý pokus nám vyšlo, že budeme spolu opět spolupracovat. Doufám, že se po mě nebude vozit, když jsem ho předtím třikrát odmítl. (smích)

Před nařízením zastavit tréninky jste jich moc nestihli, jaké jsi měl alespoň z těch několika pocity?

Trochu jsem se držel zpátky, jindy jsem hlučnější, ale nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se před novým trenérem předvadím nebo tak něco. Teď vážně, v trenincích jsme dělali zajímavá cvičení, fotbalové a herní věci, bylo to pro nás něco jiného.

Vyznáváte s Pavlem Horváthem stejný styl fotbalu?

To úplně ne. Vyznávám jednoduchý styl na jeden, dva doteky. Pavel spíš tíhne k postupnému útoku, s držením míče. Díky němu jsem se ale naučil, jak by měla kabina fungovat. Jít po zápase na večeři k tomu patří. Tyto věci už se teď skoro nedějí. Je totiž na trávníku znát, když si hráči rozumí i mimo něj. Kdykoli za sebe máknou.