V Příbrami nelítáme s medicimbaly po lese

Honzo, v kabině patříš k těm starším fotbalistům, jak zvládáš zimní přípravu?
My, staří, máme jisté úlevy. Navíc v Příbrami nelítáme s medicimbaly po lese, jako se běhalo v dobách, kdy jsem začínal. Pochopitelně, po větším zápřahu cítím záda, achilovky, ale tohle se dá zvládnout. V tom mladým klukům závidím, jsou víc fresh než my, kmeti. Dá se říct, že je to už boj o přežití.(smích) Konec kariéry se blíží.

Jak je konec kariéry aktuální?
Klepu si na zuby, zdraví drží. Fotbal mě pořád baví, mám v sobě soutěživost. Vlastně ale už přes tři roky přetahuju. Tehdy, po návratu z Kypru, jsem postrádal motivaci. Říkal jsem si, jestli má ještě smysl hrát. Byl jsem z fotbalu znechucený. Pavel Horváth začínal jako trenér v třetiligových Domažlicích, lákal mě k sobě. Nakonec jsem mu dal košem, hraju dodnes ligu.

Je známo tvé velké přátelství s Pavlem Horváthem, několikrát tě již lákal do svého týmu, který vedl jakožto trenér.
Lákal mě teď do Plzně, k juniorce, kterou převzal. Jako hrajícího asistenta. Možnost vrátit se do Viktorky mě nadchla. Povedl se mi však konec podzimu, říkal jsem si, jestli není škoda skončit, když mi to docela běhá. Přemýšlelo by se mi jinak, kdybych byl na trávníku trapnej. Navíc šéf Příbrami pan Starka věc s Plzní smetl ze stolu.